Přestože Mažňákovo nebezpečí, jak se zdálo pominulo, byl Ježek v kleci, proslulý hlavolam nešťastného zámečnického učně, Jana Tleskače, stále v držení Široka.
Uplynulo již čtrnáct dní od chvíle, kdy se nad Mažňákem zavřela Černá voda a pohřbila ho na svém dně. Od té doby o něm neslyšeli. "Snad je ještě naživu." vyslovil tenkrát svou domněnku Vláďa Dratuš. Zdálo se však, že se tentokrát jindy neomylný Velký Vont hluboce zmýlil. Uctívači, kteří ještě před dvěma týdny ohrožovali nově nabytý klid a mír ve Stínadlech se ze dne na den stáhli z ulic a vypadalo to jakoby snad celý velký klan Uctívačů ginga přestal existovat.
Širokovou myslí však bloudilo něco jiného. Znovu se soustředil na ten večer, kdy Mažňák na Kropenatce nešťastně skončil svůj pokus ukořistit hlavolam. Uvědomil si to tehdy, až když ho Vláďa zachránil před pádem do hlubin Černé vody. Neměl masku !!! Strhl mu ji Mažňák v marné snaze se něčeho zachytit. Už tehdy uvažoval kolik toho Mažňák mohl vidět než dopadl na dno jediného Stínadelského potoka. Mohl ho dokonce poznat ?? Nebylo by na tom nic divného, jeho obličej byl ve Stínadlech poměrně známý. Vždyť je členem Nejvyšší Vontské rady a bývalým Velkým Vontem. Zamyšleně potěžkal hlavolam v ruce. Leskl se mihotavě na jeho dlani. Všude kolem vládla neproniknutelná tma. Stál v rozlehlé hlavní lodi opuštěného kostela svatého Jakuba, v jehož věži předčasně ukončil svou životní pouť původní majitel Ježka, Jan Tleskač, když ho jeho mistr shodil ze zvonice. Kdesi před sebou spíše tušil než viděl schody vedoucí nahoru do věže. Znovu upřel svůj zrak na Ježka. Kostel páchl vlhkostí a hnilobou. Co asi cítil Tleskač v posledních minutách svého života ?? Vztek ?? Strach ??? Smrtelnou nenávist ?? Smutek ?? Či úlevu ?? Jaké je to padat dolů a vědět, že je to konec ?? V kostelní lodi se citelně ochladilo, nebo se mu to alespoň zdálo. Nadechl se a pomalými kroky se vydal k místu, kde tušil začátek schodiště. Náhle zůstal stát jako opařený. Ne, to není možné, byl přece v kostele sám, a přesto .... Zvon nahoře na věži se rozezněl. Jeho zvuk byl dutý a nepravidelný, dlouhým nepoužíváním zhrubl a ochraptěl. Existovalo jen jediné možné vysvětlení toho, čeho byl Široko svědkem.
Jan Tleskač ! Dávno mrtvý majitel Ježka v kleci se dožaduje svého práva. Pokusil se přimět svoje nohy k pohybu, kolena však měl jako z gumy. Udělal několik váhavých kroků a pohlédl nahoru. Nikdo tam není, nebo...? Teď !!! Na ochozu u zvonice se mihla čísi postava. Tak přece Tleskač !! Nebo někdo jiný ?? Je oděný v černé, ve tmě na zvonici je ho sotva vidět. Kudy se na věž dostal, musel by projít kolem něho. Nebo tu byl už předtím ? Pustil se za ním, mohl však postupovat jen velmi pomalu a opatrně, schodiště je staré mnoho desetiletí a nyní, když byl již kostel léta opuštěn, na něm vlhkost a hniloba vykonaly své. Vratké dřevo bolestivě skřípalo pod vahou jeho těla. Na čele mu stály krůpějky potu a jeho oči se soustředily na jediný bod, který v temnotě před sebou jen stěží rozeznávaly. Dveře na zvonici. Tam, někde za nimi čísi neviděné ruce, které se ještě před okamžikem dotýkaly provazu rozeznívajícího starý zrezivělý zvon, jehož zvuk slyšela Stínadla naposled před dvěma desítkami let. Už jen tři schody, už jen dva, jeden, ještě několik kroků... Roztřesenou dlaní stiskl kliku. Na zvonici bylo vidět mnohem lépe než předtím v kostelní lodi. Úzkými gotickými okny sem pronikalo bledé měsíční světlo zvenčí a barvilo prostory věže odstíny modré. Rozhlédl se, kromě něho však nebylo na ochozu ani živáčka. V rohu trochu stranou od vchodu stál starý stůl, jehož zaprášená deska se ve svitu měsíce matně leskla. Patřil Janu Tleskačovi. Široko se k němu opatrně přiblížil. Byla to všechno pravda ?? Skutečně ještě před okamžikem viděl na tomto místě přízrak tragicky zesnulého Tleskače ?? Odpovědi se mu dostalo vzápětí, když se pozorněji zahleděl na desku stolu. V nánosech prachu se černal čerstvý obtisk lidské dlaně zanechaný zde někým maximálně před několika minutami. Široko odskočil od stolu jako zasažený elektrickým proudem.
Kdesi hluboko pod ním se na ztemnělé ulici ozvaly hlasy. Patřily skupince tak šesti, sedmi chlapců a zněly rozčileně. Přistoupil opatrně k oknu. Ulicí kráčelo několik mladíků a kohosi mezi sebou vlekli. Něco na sebe pokřikovali, Široko však nemohl vyrozumět konkrétní slova. Zahleděl se proto pozorněji do jejich tváří. Určitě ty chlapce zná, už se s nimi někde setkal. Ach ano, byla to parta Mirka Daneše, před časem se Stínadla také něco natrápili a způsobili Velkému Vontovi na čele nejednu vrásku.
Sám Daneš stál uprostřed hloučku a šeptal cosi jejich zajatci. Kdopak to asi je ?? Široko přimhouřil oči a nepatrně se naklonil, aby měl lepší výhled, ale ... Vždyť je to Losna !!! Danešova parta ho vleče někam pryč. Losna se brání, zápolí s nimi o každý centimetr, ale přesila je příliš velká. Jak se dostal do jejich zajetí ??