24. listopadu 2007 v 20:31 | Tomas van Dracula
|
Ten den hodně pršelo. V katedrále s vysokým klenutým stropem bylo šero a hromadily se zde zástupy lidí. Všichni byli oděni v černém a jejich tváře byly pohrouženy do více či méně předstíraného smutku. Uprostřed davu stála vysoká světlovlasá žena. Na hlavě měla decentní klobouk černé barvy s krátkým závojem, který jí zakrýval oči. Zbytek těla zahaloval dlouhý tmavý plášť proti dešti zapnutý těsně ke krku. Na nohou měla kotníčkové boty s nízkým podpatkem. Stála v prameni bledého světla, které sem dopadalo úzkými vysokými okny a v rukou v černých rukavičkách nervózně muchlala kapesník. Raději by se tomuhle všemu vyhnula, jenže její korektnost a dobrá pověst si žádaly jisté oběti. Rty měla pevně semknuté do úzké bledé linky, jak se soustředila na to, aby na sobě svou nechuť nedala ani v nejmenším znát. Hloučky lidí okolo ní se pomalu začínaly trousit na svá místa v dlouhých kostelních lavicích. S povzdechem se vydala stejným směrem. Na to, že právě nedávno při těžké nehodě ztratila syna vypadala poměrně klidně. Usadila se na lavici v první řadě. Přímo před ní stála na hrubém kamenném podstavci černě lakovaná rakev se stříbrným štítkem "Vincent van Hellsing." Okolo se vršily květiny. Rozhlédla se na lidi kolem sebe. Snad by už kvůli nim měla trochu předstírat, že jí Vincentův náhlý skon zasáhl. Neměla by se alespoň rozplakat a dramatickým hlasem zvolat: "Můj jediný syn!"? Cítila, že se to od ní nejspíš očekává, ale prozatím tomu nevěnovala pozornost. Nervózně se zavrtěla a vzápětí se opět poplašeně rozhlédla, jestli jí náhodou někdo nezahlédl. Nebylo by vhodné, kdyby jí někdo přistihl jak se těší, až odsud konečně zmizí a další kapitola jejího života bude uzavřená. Vypadalo to, že je všechno v pořádku, nikdo si té krátké slabosti nevšiml. V úvahu přicházel jedině ten muž v řadě za ní, ale ten, jak se zdálo, byl plně pohroužen do modliteb. Integra by mohla přísahat, že jeho obličej někde viděla ačkoli ho zastíral stín, který do něj vrhal kovbojský klobouk černé barvy posazený hluboko do čela. Dotyčný měl na sobě tmavý oblek a přes něj dlouhý těžký kabát. Dlouhé tmavé vlasy protkané jasně rudými prameny měl, pokud si Integra stačila dobře všimnout svázané vzadu do ohonu. S oddechem se otočila zpět dopředu. Muž stále hleděl na podlahu a jak se zdálo, ani nezaregistroval, že se na něj někdo dívá.
Jak se ukázalo, Integra se otočila právě včas, aby stačila zahlédnout kněze, který předstoupil před oltář. V síni nastalo ticho. "Sešli jsme se dnes zde, abychom uctili památku pana Vincenta van Hellsinga, vynikajícího mladého muže, který nás všechny předčasně opustil a zanechal tak v našich srdcích mnoho smutku a bolesti. Každý z nás zde by si však měl také uvědomit, že bylo Božím vůlí, aby se tento mladík dožil jenom tak nízkého věku, a neboť Boží moudrost je nezměrná věřme, že náš Pán bude k jeho duši milostiv a bohatě mu v království Nebeském vynahradí bolest, jež musíme všichni prožívat a jeho nehoda bude jen -" "To je lež..!" přerušil ho náhle čísi hlas a Integra okamžitě poznala, že patří muži v klobouku za ní. "To, co se stalo Vincentovi nebyla žádná nehoda. Zabilas ho, ty čubko." Muž mluvil tiše, přesto se však jeho slova rozléhala síní jako tichá sudba. "Ty a vy všichni ostatní tady. Vy jste ta nehoda, co ho údajně potkala. Ta nehoda, co teď leží v kaluži zasychající krve ve tvý kanceláři, ty děvko." Vzápětí uslyšeli přítomní hosté tiché cvaknutí. Pak výstřel. Jeden, dva, tři ... zdálo se, že ten okamžik bude trvat navždy. Integra sebou několikrát trhla, pokaždé když jejím tělem prolétla kulka. Oči vytřeštěné překvapením nyní již upíraly pohled kamsi do neznáma. Její tělo se jako hadrová panenka svezlo dozadu a dopadlo přímo mezi květiny položené okolo rakve na podstavci. Bílé smuteční květy se zbarvily doruda její čerstvou teplou krví, několik kapek dopadlo dokonce i na perfektně bílý kněžský plášť. Svatý muž ze sebe vydal přidušený výkřik a bezděky se skrčil za oltářem. Střelba pokračovala. Nikdo v sále nebyl s to se pohnout, a tak padali jeden po druhém. Všichni ti, kteří měli co dočinění s Vincentovým osudem a spousta dalších. Padla snad tisícovka, snad dokonce milion výstřelů.. Střílel tak dlouho, dokud se stěny kostela, podlaha, lavice, dokud se to všechno nezbarvilo krví a dokud se poslední účastník pohřbu, vinný či ne, nesesunul s prostřelenou lebkou mezi kostelní lavice a střílel ještě dlouho potom, dokud mu jeho zbraně nevypověděly službu. Pak se rozhlédl kolem sebe. Gumička, která držela jeho vlasy dávno povolila, nevzpomínal si přesně kdy to bylo, a záplava rudo-černé mu částečně zastírala výhled. Odstranil si prameny z čela. Byl zmáčený potem a do rukou mu vystřelovala palčivá bolest od zběsilého mačkání spouště. Zabil je všechny, do jednoho, tak jak si to představoval. Ani ho nenapadlo, že to půjde tak snadno. Došel k rakvi a něžně přejel dlaní po její hraně. Pak, jako by si na něco vzpomněl, sáhl do kabátu. Vytáhl z něj květinu. Temně rudou růži. Chvíli s ní rozpačitě postával nad rakví, ale pak ji opatrně položil přes stříbrnou cedulku s Vincentovým jménem, která byla nyní, stejně jako vše kolem zastříkaná krví. Na okamžik se zastavil skloněný nad leštěným černým dřevem. "Nikdy mě nepřinutíš odejít." zašeptal tak, že to mohl slyšet jen on sám. Pak se otočil k východu.
Tahle povídka se mi slohově moc nelíbí, ale sny jsou svině a nedaj si poručit, a tak jsem jí musel napsat XD. Jestli se Vám bude líbit to už je jenom na Vás. Jo a kdo se pozastaví nad tím názvem a možná i nějakou tou souvislostí tak ho upozorňuju, že jsem ten den před spaním poslouchal album s veeeeeelice podobným názvem XDDD..
já vím, že je to trapný psát si sám komenty ale ještě jsem chtel nutne sdelit, že jsem začal psát hororově laděnou neromantickou povídku o mcr a až jí dopíšu, tak jí sem hodím... zajímalo by mě co tomu řeknete.. (teda ne že by mě nezajímalo co řeknete tomuhle XD)