Pohladil ji po tváři. Odrazila mu ruku. "Ale no tak."
Děvče mé ...
"Tentokrát ti vážně nemůžu říct kam jdu."
vrátím se zpátky,
bych zlato k nohám ti snes ...
"Proč? Proč mi nikdy nemůžeš říct kam jdeš. Mám o tebe strach." "Je to naposledy. Pak už budeš mít všechno, co si zasloužíš a nebudeš muset žít v tomhle psinci." Znechuceně se rozhlédl kolem sebe. "Koupím ti dům." "Nebuď hloupý. Já nechci dům. Chci tě mít u sebe. Je to tak těžké pochopit?" Objal jí. "Musím už jít. Je to naposledy." políbil jí a otočil se k odchodu. Na ulici již byla tma. Naposled.
Považ jen, život je krátký,
mám zahynout zítra či dnes.
Zpod kabátu vytáhl zbraň a potěžkal ji v rukou. Ten muž bude jeho poslední zakázka. Dostane za něj tolik, že bude moci celý život zůstat v poklidu. Koupit své ženě dům a mít dítě.
V myšlenkách jsi stále se mnou,
provází mě i tvůj hlas.
Pro ni by udělal všechno. A dnes je to naposled. Vešel do osvětleného podniku. Posadil se k barpultu a promluvil k barmanovi, zavalitému chlapíkovi, známému po celém podsvětí díky svým experimentálním "mixům" "Hledám muže jménem Christopher Maguire." Barman přikývl. "Je tu. Chrisi? Máš tu návštěvu."
Hladím ti tvou ručku jemnou,
neplač vrátím se zas.
Do místnosti vešel vysoký muž oděný v černém. Delší vlasy mu spadaly do obličeje a jejich sestřih vypadal jakoby je někdo stříhal poslepu a zahradnickými nůžkami. Pronikavýma ledovýma modrýma očima ho sjel od hlavy až k patě. Zamrazilo ho. "Vy jste Christopher Maguire?" Přikývl. "Musím s vámi mluvit. O samotě." Zdálo se, že Maguire pochopil jeho záměr. "Dexi, nalej mi jednu." Barman mu podal skleničku. Obrátil ji do sebe. Hlas měl hluboký, ale nijak zvlášť nepříjemný. "Tak pojďme." Vyšli ven. Bylo chladno a foukal slabý vítr. Tmou se zalesklo ostří katany. Vytřeštil oči.
Děvče mé ...
Vytáhl svou zbraň.
nepřijdu zpátky ...
Stiskl spoušť, ale výstřel se neozval.
bych zlato k nohám ti snes.
Zasekla se. Zahodil ji. Maguire přistoupil pomalu k němu a lenivě mu přitiskl ostří meče ke krku.
Považ jen, život je krátký.
"Kdo tě poslal?" promluvil klidně Maguire. Po čele mu stekla kapka studeného potu. "Kdo tě poslal?" "D-d-dexter Jettser." Christopher ho s povzdechem pustil.
Mám zahynout zítra či dnes.
"To je na tomhle životě nejhorší." promluvil Maguire spíše pro sebe. "Časem si na tebe najmou někoho jako ty i nejlepší přátelé." Na okamžik sklonil hlavu a odvrátil se od něj. Pak se vrátil pohledem zpátky. V jeho tváři nebyla ani stopa dojetí nebo jakéhokoli pohnutí. "Teď čekáš, že tě ušetřím, že jo?!" Přikývl. Maguire se usmál. Projela jím studená čepel katany. Nevykřikl, jen vytřeštil oči. Christopher čepel vytáhl a obrátil se k odchodu. Hodil mu minci. "Na ten váš dům." Jeho tvář se v šeru pohrdlivě ušklíbla. Kovové zacinkání, jak drobné peníze dopadly na vlhkou studenou dlažbu. Jeho kroky se rozlehly ulicí jako dunění děl.
V myšlenkách jsi stále se mnou,
usmívá se tvoje líc.
Zoufale zachroptěl. Před očima se mu objevila tvář jeho ženy. Bylo to poslední co viděl.
Hladím ti tvou ručku jemnou,
nenavrátím se víc...
Hele a nefiguroval tam původně někdo jinej?? Proč ta změna jména? Teda ta povídka neutrpěla, jen chci ukojit svou zvědavost XDD.