close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
I Jan Tleskač se bál Ema....

Ďábel a syn

1. dubna 2007 v 21:18 | Tom |  stories aneb mé povídky na dobrou noc
Nad městem vládla noc. Jediným světlem ve ztemnělém pokoji byla malá lampička na psacím stole. Na posteli ve stínu ležel mladík. Tma zakrývala jeho tvář, ale podle rysů se dalo hádat, že určitě nemívá problémy s přivábením dívčí pozornosti. Byl to takový ten typ líbivého chlapečka z plakátů v infantilních časopisech jako Top Dívka, nebo podobný brak. Na uších měl sluchátka MP3 přehrávače a mírně pokyvoval hlavou do rytmu hudby. Dveře do pokoje se s tichým vrznutím otevřely, ale kupodivu jimi neproniklo žádné světlo z vedlejší místnosti. Další vrznutí, jak je čísi ruka zase zavřela. Mladík si však ani jednoho nevšiml. Dál ležel pohodlně natažený na své posteli, plně ponořen do tónů hudby linoucí se ze sluchátek. Muž zůstal nehybně stát u dveří. Jeho stín se táhl po stěně naproti posteli. Udělal krok kupředu a upřel pohled směrem k lampičce na chlapcově stole. Došel k ní a zhasl. Konečně chlapec zaregistroval jeho přítomnost. Obrátil k němu oči. Ve tmě viděl jen nejasný obrys, který mohl patřit komukoli nad 180 cm výšky. Muž udělal krok k němu, při němž chlapec zaslechl zvuk, jako by se něco těžkého sunulo po podlaze. Neřekl ani slovo. Mladík si jej prohlížel. Kdyby mu to jeho sebevědomí dovolovalo, měl by strach. Ale on by něco takového nepřipustil, nikdy by si ani na okamžik nepřiznal, že se bojí. Dá to tomuhle muži najevo. Vzpurně mu pohlédl do obličeje. Kdyby věnoval alespoň o trochu větší pozornost jeho tělu, a zvlášť pravé ruce skryté za zády, určitě by něco takového neudělal. Určitě by se hned obrátil na útěk, i když utéct tomuhle člověku muselo být asi stejně snadné, jako utíkat samotnému ďáblu. Kdyby se pozorněji zahleděl do jeho očí, jeho sebevědomí by rychle přehodnotilo, co dovolí a co ne. Nic z toho ale neudělal, místo toho zarputile hleděl na jeho tvář, jako to dovedou jenom naivní puberťáci v domnění, že se dotyčný lekne. Vzduchem zaznělo zasvištění následované nemelodickým zvukem, který mohl mít jen jeden jediný původ. Kytara rozbíjená o něčí týl. Náhle se cítil nesmírně malátný. Vnímal horkou krev stékající mu z rány na hlavě po krku na límec sytě oranžové mikiny. Otupělá mysl pracovala jen velmi pomalu. Posadil se na posteli právě včas, aby zahlédl, jak muž z rozbité kytary vytrhl strunu. Otočil se k němu a usmál se. Mladík poprvé zahlédl jeho oči. Napůl je zahalovaly prameny světlých vlasů, ale přesto je viděl tak jasně jako nikdy před tím. Byly to známé oči, byly to i jeho oči. "Tati?" zašeptal tázavě. Muž se narovnal. Náhle působil, jako by ho ozařovalo prudké světlo. Chlapec viděl každý jeho vlas, každý rys obličeje, každý pór pokožky. Nemohl se splést. Viděl všechno, co je spojovalo a bylo to skutečnější a děsivější než cokoli, co s ním muž mohl udělat. Pomalu se blížil, ruku se strunou měl spuštěnou podél těla. Mladík vstal a v náhlém návalu hrůzy se vrhl ke dveřím. Muž se rozpřáhl. Struna se dotkla chlapcovy tváře těsně pod okem. Kůže s nechutným lupnutím praskla a rozevřela se, takže jí část zůstala viset, odhalujíce živé maso. Z rány odkapávala čerstvá krev. Chlapec se zhroutil na zem u dveří s hlavou skrytou v dlaních. Muž se znovu rozmáchl. Tentokrát struna obtočila ruce, jimiž si mladík kryl obličej. Vykřikl. Znovu zašátral po klice, zanechávajíce na dveřích otisky špinavých rukou. Další rána mířená na paže. Schoulil se na zem. "Tati, prosím." Další výkřik bolesti. Tentokrát zasáhl záda a část krku. "Prosím." Muž poklekl k němu a příjemně se usmál. Začal si omotávat strunu kolem dlaně. "Neboj se, už bude konec." zašeptal a to bylo poprvé a naposledy za celou dobu, kdy promluvil. Mladík cítil, jak se ho na krku dotýká chladný povrch struny, nyní vlhký krví. Nedokázal se už bránit, nechtěl se bránit. Chtěl to skončit, přál si už umřít a necítit tu bolest. Nejenom tu fyzickou, vystřelující mu z ran na rukou a hlavě. Chtěl umlčet ten hlas. Hlas šeptající mu do ticha tu skutečnost. Stále opakující slovo "táta", jako když se malé děcko učí mluvit, ten samý protivný hlásek vysmívající se jemu, ležícímu tady na podlaze svého moderního pokoje, ve své oranžové mikině, kterou nikdo jiný nemá, potřísněné svou vlastní krví. Krví jeho otce. Struna kolem krku mu nedovolila vykřiknout. Cítil, jak ho táhne po podlaze. Zoufale lapal po vzduchu, kterého se mu stále více nedostávalo. A muž nepovolil. Táhl ho na struně k oknu. S vrznutím ho otevřel. Ovanul ho chladný noční vzduch. Napadlo ho, že je to naposled, co něco takového cítí a jeho podvědomí, jež se v něm ozvalo poprvé za dvanáct let, od doby, kdy byl ještě malý kluk a hrozně si přál umět létat, mu připomnělo jaké je to skutečně žít. Pocit, který si člověk uvědomí, jen dvakrát za život, poprvé, když je malý a podruhé, když má zemřít. Ten proud studeného čerstvého vzduchu, ho naplnil nadějí a na okamžik přehlušil vše ostatní, i ten žvatlavý dětský hlásek. Muž ho vyzdvihl na parapet. Sevření kolem krku se ještě ztěsnilo, jak muž ze struny udělal smyčku. Cítil ještě pár silných rukou, které ho vystrčily ven. Pak mu svět zahalila rudá mlha.
V té době ještě celá ulice klidně spala. Vzbudí se až za několik hodin, kdy se tichem rozlehne ženský výkřik. To až chlapcova matka půjde domů z noční směny a čirou náhodou zahlédne svého syna viset z okna svého pokoje v prvním patře jejich úžasného rodinného domku, který nikdo jiný nemá. A pak si ještě několik dní poté, co odjede policie i s chlapcovým otcem, budou mít místní drbny co povídat. Tedy než přijdou na jiné žhavé tajemství některé z místních rodin smetánky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Viconia Viconia | 4. dubna 2007 v 18:03 | Reagovat

Paráda. Tuhle už jsem dlouho nečetla. A to jsem zrovna chtěla jít psát. Jak to, že když si přečtu něco od tebe pravidelně mne přejde chuť něco vytvářet a mé povídkové sebevědomí klesne pod bod mrazu???? Uííííííí co s tím?? XDD...  stejně jdu psát aspoň se budu snažit, aby to mělo nějakou úroveň XDD

2 Kira Crow Kira Crow | 4. dubna 2007 v 22:49 | Reagovat

Souhlas... je těžký se snažit s TAKOVOUHLE konkurencí x))... ale neboj se, my se nedáme že Vicky?

3 Tom Tom | 6. dubna 2007 v 23:29 | Reagovat

Shaming heeeh

4 Viconia Viconia | 9. dubna 2007 v 20:10 | Reagovat

ne Kiro, nedáme... budeme obhajovat svá, ve srovnání s jeho, průměrná díla... a třeba jednou dosáhneme dokonalosti XDDD

5 Mauinka001 Mauinka001 | E-mail | 24. prosince 2008 v 22:50 | Reagovat

Bleee to teda bylo hustý...vlastní otec.....Ty mas teda fantazii.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama