Krvavě rudé paprsky podvečerního slunce vnikají vysokými okny na chodbu. Vplétají se mi do vlasů. Začínám se smát a snažím se je zachytit v dlaních. "Davide, kdybys to jen viděl." Z toho jména na mě padá smutek. Smích se mění v pláč bez jakéhokoli přechodu. Naproti mně visí na stěně fotka. Rozesmátá mladá rodinka na první pohled. Už na ten druhý ale mrtvola vyplouvá na povrch. Na ženině oku se leskne vrstva nepřirozeně bledého pudru. Usmívá se, ale její oči tupě zírají do prázdna. Možná ji znám, nevzpomínám se.
Na chodbě je slyšet kroky, já je ale sotva vnímám. Minulost mě svírá studenými pařáty ptáků. Havranů. Trhají moji duši, rvou ji na kusy. Pomalu přichází tma a s ní běsnící démon v mé mysli. Dožaduje se pozornosti, chce jíst. Kdo mi pomůže, když už mě i denní světlo zradilo. Chce se mi plakat a alespoň slzami zchladit horkou tvář, ale není už ani slz, které by pohladily zmučenou duši. Není už nic a jen tma a tichý šepot havraních křídel kolem mého těla. Třesu se jako v horečce.
Staré šrámy znovu pálí, ne tolik jako ponížení. Nevzpomínám se už kdy to bylo poprvé. Vím jen, na co jsem se ho pak plačíce zeptala. "Proč ?" Ušklíbl se, ale neodpověděl.
Pak, co dál ???
Několik let zoufalství a ponížení a pak ? Vysvobození. Už jsem ani nevnímala, že s sebou odnesl i mého syna, hlavně že byl sám ďábel pryč.
Dopotácím se k oknu a vyhlédnu ven. Kapky deště bubnují na sklo. Otevírám. Snad to stihnu dřív než sem dojdou. Peří mi šustí nad hlavou. Mít tak křídla jako vy. Čekají až usnu, pak mě zhltnou celou. Ale to já nedovolím. Mít tak křídla jako vy. Náhle mám křídla, rudá jako čerstvá krev. Nevinná, dětská. Odlétám. Za sebou slyším křik a spěšné kroky. Sbohem, mravenečci pode mnou, sbohem, havrani. Sem už za mnou nemůžete. Letím k andělům
Na chodbě je slyšet kroky, já je ale sotva vnímám. Minulost mě svírá studenými pařáty ptáků. Havranů. Trhají moji duši, rvou ji na kusy. Pomalu přichází tma a s ní běsnící démon v mé mysli. Dožaduje se pozornosti, chce jíst. Kdo mi pomůže, když už mě i denní světlo zradilo. Chce se mi plakat a alespoň slzami zchladit horkou tvář, ale není už ani slz, které by pohladily zmučenou duši. Není už nic a jen tma a tichý šepot havraních křídel kolem mého těla. Třesu se jako v horečce.
Staré šrámy znovu pálí, ne tolik jako ponížení. Nevzpomínám se už kdy to bylo poprvé. Vím jen, na co jsem se ho pak plačíce zeptala. "Proč ?" Ušklíbl se, ale neodpověděl.
Pak, co dál ???
Několik let zoufalství a ponížení a pak ? Vysvobození. Už jsem ani nevnímala, že s sebou odnesl i mého syna, hlavně že byl sám ďábel pryč.
Dopotácím se k oknu a vyhlédnu ven. Kapky deště bubnují na sklo. Otevírám. Snad to stihnu dřív než sem dojdou. Peří mi šustí nad hlavou. Mít tak křídla jako vy. Čekají až usnu, pak mě zhltnou celou. Ale to já nedovolím. Mít tak křídla jako vy. Náhle mám křídla, rudá jako čerstvá krev. Nevinná, dětská. Odlétám. Za sebou slyším křik a spěšné kroky. Sbohem, mravenečci pode mnou, sbohem, havrani. Sem už za mnou nemůžete. Letím k andělům
Promiň Láluško ....XD