Probuzení bylo skutečně studené. Chvíli zmateně zíral před sebe a nechal oči přivykat si šeru v místnosti. Malým okénkem sem vnikalo ospalé bílé světlo. Forgotten Capital. Došlo mu, kde se nachází a při té vzpomínce se bezděčně roztřásl. Ten den ztratili Naději. Opatrně vstal. Světlo za oknem bylo pořád stejné, nemohl tedy odhadnout, jak dlouhou dobu prospal v téhle kobce. Stál na špičkách prsty svíraje okraje díry ve zdi, kterou jen hodně podnapilý básník může nazvat oknem. Poprvé po tak dlouhé době byl zase tady. "Tak blízko." zamumlal spíš instinktivně. Chvíli trvalo než znovu ovládl svoje tělo.
"Aeris...."
"Tohle není pravda." Cloud klečel a v ohromení zíral na dívku, již držel v náručí. Zasmání, nikoli chladné, snad jen prázdné, bez emocí. "Nepředstírej, že máš city Cloude." Navenek zněl Sephirothův hlas pobaveně, uvnitř však nic, nic.
"Buď zticha."
Nebyl to výkřik, spíš jen tichá prosba.
"Aeris...už nikdy nebude dýchat, mluvit...nebude se smát, nebo zlobit."
Nedokázal se pohnout. Ne, ne Cloud se mýlí, musí se mýlit, tohle přece nesmí být pravda. Vykročil k nim, ale někdo ho zadržel. Čísi ruka ho přitáhla zpátky dřív než stačil udělat krok.
Kapitán Cid Highwind.
"Aeris...."
"Tohle není pravda." Cloud klečel a v ohromení zíral na dívku, již držel v náručí. Zasmání, nikoli chladné, snad jen prázdné, bez emocí. "Nepředstírej, že máš city Cloude." Navenek zněl Sephirothův hlas pobaveně, uvnitř však nic, nic.
"Buď zticha."
Nebyl to výkřik, spíš jen tichá prosba.
"Aeris...už nikdy nebude dýchat, mluvit...nebude se smát, nebo zlobit."
Nedokázal se pohnout. Ne, ne Cloud se mýlí, musí se mýlit, tohle přece nesmí být pravda. Vykročil k nim, ale někdo ho zadržel. Čísi ruka ho přitáhla zpátky dřív než stačil udělat krok.
Kapitán Cid Highwind.
"Aeris..."
Sephiroth se znovu zasmál. "Ve skutečnosti necítíš nic."
Na podlahu dopadlo cosi odporného a s plesknutím se to překulilo ke Cloudovým nohám. Sevření povolilo. Cid se rozeběhl nahoru. O pár okamžiků později ho následoval i Vincent Valentine.
Sephiroth se znovu zasmál. "Ve skutečnosti necítíš nic."
Na podlahu dopadlo cosi odporného a s plesknutím se to překulilo ke Cloudovým nohám. Sevření povolilo. Cid se rozeběhl nahoru. O pár okamžiků později ho následoval i Vincent Valentine.
Takhle se to stalo. I teď cítil při té vzpomínce, jak mu na hrudník padá těžký balvan. Jenova byla silný protivník, jeden z nejsilnějších jaké zažil, přesto však byl souboj snadný. Cítil vztek, celé okolí zastřelo jediné přání, ničit, ničit, ničit.
Už nikdy to nebude jako předtím, Aeris je pryč a s ní i všechna vůle odpouštět. Všechna naděje zmizela s jediným bodnutím meče. Cítil Chaose a cítil ho blíž než kdykoli za posledních třicet let. Cítil ho blíž než kdykoli předtím. Ne toho zkroceného beránka poslouchajícího na jeho povely díky Proto Materii, ale skutečného Chaose, v celé jeho strašlivé kráse a vůli ničit vše, co se dostane pod jeho drápy, nepřátele, předměty i lidi. A nebránil se mu. Nechal ho vyplout na povrch s nespoutanou silou pekla. Aeris, Aeris už není. Světlo zhaslo a dál nic. Zbývá zabít, ničit, ničit.
Stěží se ovládl, ale už bylo příliš pozdě zahnat myšlenky, city staré dva roky skoro na den přesně. Nebyl si jist, co by na jeho místě v tuhle chvíli dělal Cloud, ale věděl jistě. Buď by nevzpomínal, zatarasil svoji mysl proti čemukoli zvenčí, nebo by nevyšel se zdravým rozumem. Cloud cítil vinu za její smrt. Ne, že by tyhle pocity neznal, ale minimálně je u něj utlumovalo vědomí, že Lucrecia je ještě pořád naživu. Vlastně ani to v poslední době nebylo třeba. Přestal cítit ten neodbytný pocit tíhy, ještě se k němu vracel, už jen ale jako vzpomínka na špatný sen. Čas nakonec odvál všechno, nejdřív lásku, pak vztek a nakonec i vinu.
Cloud ji držel v náručí. Věděl, že ten pohled unese, ale nepočítal s tím jak hluboce se mu vryje do vědomí. Její tvář, nezměněná, stále krásná a tajemná, ale chladná a vzdálená víc než pouhých pár desítek centimetrů, jak vzdálenou ji viděl ve skutečnosti. Její tělo s nepatrnou tmavou dírkou uprostřed hrudi, která se nepohybovala. Oči měla zavřené a na tváři mírný úsměv jako by spala. Vlasy stále živé a jiskřící, nyní rozpuštěné, což u ní viděl poprvé. Takhle umírá Světlo. Takhle umírá Dobrota. Takhle umírá Naděje. Jen sebou tak trochu škubla, jak jí projela čepel, zavřela oči a usnula. Bez hlesnutí, potichu.
Voda jim máčela šaty a odnášela palčivou bolest z otevřených ran na těle i duši. Cloud stál uprostřed jezírka, Aeris držel v náručí.
Pak ji pustil. Těžko říct jak dlouho padala než konečně ulehla na svůj hrob na dně propasti. Vincent zavřel oči. Pak je pomalu otevřel. To bylo naposled, co viděl tu roztomilou květinářku ze Slumů.
Voda jim máčela šaty a odnášela palčivou bolest z otevřených ran na těle i duši. Cloud stál uprostřed jezírka, Aeris držel v náručí.
Pak ji pustil. Těžko říct jak dlouho padala než konečně ulehla na svůj hrob na dně propasti. Vincent zavřel oči. Pak je pomalu otevřel. To bylo naposled, co viděl tu roztomilou květinářku ze Slumů.
konec 2. kapitoly