Toto je první kapitola mé úžasné (avšak příliš dlouhé) lehce slashové povídky z ff 7. Komenty potěší, psala jsem to na základě jedné ze Sephirothových a mých her a tak mně zajímá co na to ostatní. Vyjímaje pochopitelně ty, jejichž osvícené názory už znám. Kuju...
Bylo už pozdě v noci, ale ve Sleeping Forest se světlo neměnilo, mraky zakrývaly měsíc, nicméně stromy v celém lese vydávaly mdlou bílou záři. Vládlo tu ticho a bledý zvláštní svit vydávaný prastarými kmeny jen umocňoval podivnou melancholickou a záhrobní atmosféru tohoto místa. Od temné hladiny jezírka se neodráželo světlo, sama hladina se ani nepohnula. Dokonce ani vítr si tento pokroucený děsivý mír netroufal vyrušit. Není to příjemné místo, když je tu člověk sám. Skoro může cítit dech minulosti za krkem.
Nádech, výdech.....
Tohle ale nebyla minulost.
Nádech, výdech, znovu
Cítil jak se mu vlasy lehounce pohnuly, když na ně dolehl proud vzduchu.
Nádech, výdech, nádech výdech.
Vincent se otočil. Škleb ze všeho nejvíc připomínající masku nějakého šíleného umělce. Na ústa se mu dral výkřik, ale nebyl z lidí, co by jej nedokázali úspěšně potlačit. Člověka, který se za maskou skrýval dobře znal.
Opožděně vytáhl zbraň. Tři hlavně se v šeru matně zaleskly. Ozval se výstřel. Vincent překvapeně pohlédl na svou ruku. Byl si téměř jistý, že z jeho zbraně nevyšel.
Zbraně, jaké zbraně ???
Jeho ruka byla prázdná. Dirge of Cerberus, vystřelený z jeho dlaně, opsal oblouk vzduchem a dopadl poblíž jezírka.
To měkké zašustění trávy se rozlehlo tichem.
Cítil na tváři chladný dotyk oceli. Dvě čepele ho hladily nepříjemně připomínajíce čísi studené prsty. Nenamáhal se otočit hlavu, bylo by to zbytečné. Kadajova zbraň byla více než charakteristická. Kdosi ho zezadu srazil k zemi. Klesl na kolena. Necítil bolest, jen ztratil rovnováhu. Přistihli ho nepřipraveného. Na rukou ho zastudila pouta.
První, co cítil po probuzení byl chlad. Lezavý, pronikající mu až do morku kostí, ale přesto mu připomínající, že je stále naživu. Slepě zašátral rukou kolem sebe. Poblíž své pravice nahmátl cosi měkkého a teplého. Zamžoural na to skrz slabé paprsky slunce, jež nepatrně pronikaly troskami lodi. Oddechl si.
Kapitán Cid Highwind.
Jeho hrudník se pravidelně zdvíhal a klesal. Světlo se mu opíralo do tváře. Až na několik menších oděrek, které Vincent stačil zaregistrovat, se zdál být nezraněn. On sám cítil na čele horko a vlhko od krve. Jen škrábanec, pomyslel si a naklonil se k pilotovi.
Bylo už pozdě v noci, ale ve Sleeping Forest se světlo neměnilo, mraky zakrývaly měsíc, nicméně stromy v celém lese vydávaly mdlou bílou záři. Vládlo tu ticho a bledý zvláštní svit vydávaný prastarými kmeny jen umocňoval podivnou melancholickou a záhrobní atmosféru tohoto místa. Od temné hladiny jezírka se neodráželo světlo, sama hladina se ani nepohnula. Dokonce ani vítr si tento pokroucený děsivý mír netroufal vyrušit. Není to příjemné místo, když je tu člověk sám. Skoro může cítit dech minulosti za krkem.
Nádech, výdech.....
Tohle ale nebyla minulost.
Nádech, výdech, znovu
Cítil jak se mu vlasy lehounce pohnuly, když na ně dolehl proud vzduchu.
Nádech, výdech, nádech výdech.
Vincent se otočil. Škleb ze všeho nejvíc připomínající masku nějakého šíleného umělce. Na ústa se mu dral výkřik, ale nebyl z lidí, co by jej nedokázali úspěšně potlačit. Člověka, který se za maskou skrýval dobře znal.
Opožděně vytáhl zbraň. Tři hlavně se v šeru matně zaleskly. Ozval se výstřel. Vincent překvapeně pohlédl na svou ruku. Byl si téměř jistý, že z jeho zbraně nevyšel.
Zbraně, jaké zbraně ???
Jeho ruka byla prázdná. Dirge of Cerberus, vystřelený z jeho dlaně, opsal oblouk vzduchem a dopadl poblíž jezírka.
To měkké zašustění trávy se rozlehlo tichem.
Cítil na tváři chladný dotyk oceli. Dvě čepele ho hladily nepříjemně připomínajíce čísi studené prsty. Nenamáhal se otočit hlavu, bylo by to zbytečné. Kadajova zbraň byla více než charakteristická. Kdosi ho zezadu srazil k zemi. Klesl na kolena. Necítil bolest, jen ztratil rovnováhu. Přistihli ho nepřipraveného. Na rukou ho zastudila pouta.
První, co cítil po probuzení byl chlad. Lezavý, pronikající mu až do morku kostí, ale přesto mu připomínající, že je stále naživu. Slepě zašátral rukou kolem sebe. Poblíž své pravice nahmátl cosi měkkého a teplého. Zamžoural na to skrz slabé paprsky slunce, jež nepatrně pronikaly troskami lodi. Oddechl si.
Kapitán Cid Highwind.
Jeho hrudník se pravidelně zdvíhal a klesal. Světlo se mu opíralo do tváře. Až na několik menších oděrek, které Vincent stačil zaregistrovat, se zdál být nezraněn. On sám cítil na čele horko a vlhko od krve. Jen škrábanec, pomyslel si a naklonil se k pilotovi.
Konec první kapitoly.....to mně máte hned radši co ???
kdybych tu povídku už neměla přečtenou - hrozně bysi mě štvala víš to? :D